Stručná historie soli
Člověk nevyužíval sůl odjakživa. Pravěcí lovci-sběrači ji k ničemu nepotřebovali. Získávali dostatek sodíku z masa, případně krve ulovených divokých zvířat. Tímto způsobem přijímali ekvivalent přibližně 2 g soli denně.
Až s nástupem zemědělství 10 000 let př. n. l. se začala objevovat potřeba získávat sodík i z jiných zdrojů. Zaprvé proto, že konzumace masa se snížila, a naopak se zvýšil příjem obilovin. Kromě toho maso domestikovaných zvířat, která se pásla na menším území s chudou skladbou rostlin, obsahovalo méně sodíku.
Hlavním důvodem ale byla potřeba konzervovat solí potraviny získané během léta a uchovat je přes zimu až do jara. Sůl tak pomáhala uchovávat maso, sýry a nakládaly se do ní některé plody, např. olivy.
První získávání soli
První důkazy o systematickém získávání soli pochází z období 6000 let př. n. l. z území v dnešním Rumunsku, kde je naleziště se slaným pramenem a velkým, 60 m dlouhým valem ze zbylého popela a dřevěného uhlí. Slaná voda se v nádobách nad ohněm odpařovala a z roztoku krystalizovala sůl, která se poté umisťovala do keramických forem.1
První daně
Skutečně strategické role se ale sůl dočkala poprvé v Číně. Tam začali se získáváním soli vařením mořské vody v kovových pohárcích, později ve 3. století př. n. l. se navíc začalo s těžbou slané vody v dolech.
Čínští vládci si uvědomovali, že sůl potřebují všichni, chudí i bohatí. Již 2 000 let př. n. l proto byl v Číně vytvořen státní monopol na obchod se solí. Stát určoval ceny soli a uvalil na ni jednu z prvních zdokumentovaných daní. Obchod se solí se tak stal obrovským zdrojem financí pro čínský stát.2
Tyto příjmy Čína využívala na budování armády, ale také např. na stavbu Velké čínské zdi.
Afrika a sůl
V Africe se solná ložiska nacházela uprostřed Sahary na území vyschlých jezer.
Od starověku se tam pro sůl vypravovaly karavany sestávající původně z povozů tažených koňmi a býky. Velbloudi pocházející z Asie začali být využíváni až od 3. století našeho letopočtu. V té době se karavany rozšířily a staly se běžnou součástí života na tisíciletí.
Trasa, kterou musela karavana překonat, byla dlouhá více než 700 km a ve středověku po ní běžně putovalo až 40 000 velbloudů.
Evropa a sůl
Keltové
V Evropě se během starověku začalo objevovat více a více solných nalezišť.
Už název pro období Keltů, doba Halštatská, je odvozený od řeckého slova „halos“, tedy slaný. Od toho se odvíjejí i některé místní názvy, např. německé město Halle, rakouský Hallstatt nebo Galicie ve Španělsku. Všechny tyto názvy mají společný původ v kořenu slova „hal“.
Sůl společně se železem představovala základní pilíř keltské ekonomiky.
Římané
S Kelty válčící Římané také zakládali svá města v blízkosti solných dolů. Platí to i pro Řím, solné doly se nacházely za jeho sedmi pahorky u ústí řeky Tibery.
Via Salaria, Solná cesta z Ostie do Říma, byla první skutečně významná římská silnice a její hlavní účel spočíval v přepravě soli.
Na získávání nových nalezišť soli bylo potřeba myslet i při budování říše. Římané postupně zabírali keltské solné doly na území dnešní Francie a Británie a kartézské doly na severu Afriky, na Sicílii a Pyrenejském poloostrově.
Solná mzda
Sůl potřebovala i římská armáda. Pro vojáky, koně i dobytek. Součástí mzdy vojáků byl proto i příděl soli. Zajímavostí je, že anglické slovo pro mzdu „salary“ je odvozené z latinského slova „sal“, které označuje sůl.
Habsburský monopol
Habsburkové si vybudovali kontrolu nad téměř veškerou solí od Dunaje po Španělsko. Řídili zpracování soli, ale také její dopravu a obchod, solný průmysl se tak stal jedním z nejdůležitějších zdrojů jejich příjmů.3
Sůl, svoboda, rovnost, bratrství
„Gabella“ byl název francouzské daně ze soli. Pokaždé, když královská pokladnice potřebovala více peněz, zvyšovala se daň ze soli. Sůl byla nakonec tak drahá, že si ji chudí lidé nemohli dovolit. To přálo nelegálnímu obchodu se solí, z čehož ale výběrčí daní pochopitelně neměli radost. Není tak divu, že v 18. století bylo ve Francii každoročně odsouzeno více než 3 000 lidí za nelegální obchod se solí.
Na to pamatovali francouzští revolucionáři, když jedním z jejich prvních kroků po Velké francouzské revoluci bylo právě zrušení gabelly.
Sůl v moderních dějinách
Gándhí a Solný pochod
Indie měla dostatek zdrojů soli a rozhodně se nejednalo o nedostupnou surovinu.
S příchodem Britů se to ale změnilo. Na začátku 19. století Britové získali kontrolu nad jedním z největších indických nalezišť soli ve státě Urísa a za několik let se produkce soli stala závislá na povolení britské vlády. Ta si na soli samozřejmě vybírala daň.
Následkem byla opět nedostupnost soli pro chudé obyvatelstvo a tvrdé postihy pro každého, kdo by nakládal se solí bez vědomí britské vlády.
Také proto se v roce 1930 Mahátma Gándhí vydal na 400 km dlouhou pouť. Během ní řečnil o nespravedlivosti daně ze soli a kritizoval britskou nadvládu. Postupně se k němu přidávali další a další příznivci. Nakonec byl průvod dlouhý dvě míle a čítal desetitisíce lidí.
- dubna 1930 došli na břeh Arabského moře, kde Gándhí převařil mořskou vodu a tím nelegálně získal sůl. Toto gesto opakovaly tisíce lidí jako nenásilný protest proti dani ze soli a za získání nezávislosti Indie.
Protest byl vojensky rozehnán a Gándhí byl uvězněn.
V roce 1931 ale Indové získali právo na získávání soli pro svou vlastní potřebu. Nezávislosti se ale dočkali až po 2. světové válce v roce 1947.
Sůl a současnost
V současném světě se vyrobí asi 200 milionů tun soli ročně. Většina světové populace jí rozhodně nemá nedostatek, spíše naopak.
Držet monopol na sůl už pro státní pokladny po celém světě není tak lákavé. Ale za zmínku stojí, že Čína se toho svého monopolu vzdala teprve v roce 2017.4